Viz rubriku <a href=”http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/kazani/kazani.html” target=”_top”>Kázání</a>.
/n/n
Použijme čtení ze Sírachovce a dnešní evangelium k polemice s jedním rozšířeným předsudkem. Týká se Hospodinovy přímé pomoci, jíž se má promptně dostat každému chudákovi. A čím je na tom hůř, tím jistěji může s touto pomocí počítat.
<div class=”clanek_citace”>”Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivé a neobnoví právo.” (<EM>Sir 35,21-22</EM>)</div>
Sírachovec je velmi optimistický a velmi rétorický, neboť tuší, že tomu tak v reálu nebylo a není. Žil v době, kdy se na chudáky kašlalo zcela běžně, protože neexistoval sociální stát. Jakékoliv zabezpečení poskytovala pouze rodina a děti, kterých chudáci museli počít větší množství, protože dvě nebo tři chudé ratolesti by je na stará kolena neuživily. A protože nebyla ani demokracie, a dokonce ani právní stát, nikdo pro chudé nic systémově neudělal: jejich právo neexistovalo. My vlastně ani nevíme, co dobrého v posledních stoletích - tedy od 19. století - vlastně máme. Sírachovec tvrdí, že nevymahatelné právní pohledávky převezme Nejvyšší osobně a promptně je vyřídí. Klade si pouze jedinou podmínku: chudák musí být zbožný a musí se hodně modlit. Protože mu stejně nic jiného již nezbývá, dá se předpokládat, že tak činí. Tím jeho modlitba dostane sílu protipancéřové střely z ochuzeného uranu a svou duchovně kinetickou energií prorazí i nebeskou bránu. Pokud si vezmeme na pomoc druhé čtení, ihned dostaneme jiný obraz. Pavel se jistě modlil hodně a dlouho a Hospodin jeho misionářské aktivitě žehnal. Ale jeho právo nehýčkal. Navíc měl Pavel zbabělé spolupracovníky, jak to často bývá u prvotních nadšenců. Mají hodně dobré vůle, ale pak mají i hodně naděláno v kalhotech, když dojde na soudní lámání chleba.
<div class=”clanek_citace”>”Při mé první obhajobě nikdo při mně nebyl, všichni mě opustili. Kéž jim to Bůh nepočítá! Pán však při mně stál a dal mi sílu, abych mohl dovršit zvěstování evangelia, a slyšeli je všichni pohané; a byl jsem vysvobozen ze lví tlamy.” (<EM>2 Tim 14,16-17</EM>) </div>
Pavlova zkušenost s vírou jeho prvotních kolegů překypuje realismem, řekl by rozený pesimista. Apoštolův životní příběh ukazuje, že na zemi se spravedlnosti nedočkáme a nedovoláme. I on skončil na popravišti a Bůh se jej v poslední fázi jeho života nijak zvlášť nezastal. Možná jej jednou či dvakrát vysvobodil ze lví tlamy, ale na opakovanou záchranu již rezignoval. A pokud vezmeme vážně Ježíšova slova na kříži: “Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil” (<EM>Mk 15,34</EM>), tak se dostaneme do vážné krize, co se týče Hospodinovy spravedlivé intervence do chodu světa. Ale Sírachovec je opatrný: vůbec neříká, že Hospodin zachrání chudáka. Blahobytný a zajištěný mudrc žijící v klidu ve druhém století před Kristem někde v Alexandrii pouze věřil, že Hospodin ustaví na zemi právo. Takže chudáka z titulu chudáka Bůh nechrání vždy a všude; ale spravedlivý Soudce na konci času ustaví spravedlnost, protože bezpráví bude mít až po krk. To je v kostce poselství apokalyptických knih: starozákonního Daniele a Janovy apokalypsy. Dostáváme zajímavý obraz. Chudák nejspíše zemře v bídě a bezpráví, ale jím vystřelená modlitba pronikne až do nebeské kanceláře, kde se řádně zaeviduje do položky “má dáti”, kterou Bůh na konci času konečně vyřídí. Pak ale měl Marx naprostou pravdu, když v Komunistickém manifestu tvrdil, že náboženství je opium lidstva. Obluzují se jím nebohé duše příliš slabé na to, aby zde na zemi spravedlnost nastolily; tak o ní sní ve stylu “když už, tak už”. Bude absolutní, dokonalá, ale nastane, až tento svět pomine. Ale protože jsme pod marxistickou spravedlností nějaké to desetiletí žili a strádali, můžeme říci, že ani toto řešení nevyniká dokonalostí. Vyhovuje pouze komunistům, kteří v padesátých letech neskončili na šibenici nebo v gulagu. Ale “aj chyby boly”, pravil rozvážně generální tajemník Gustáv Husák. Opačná kritika může poukázat na skutečnost, že zatím ztroskotaly všechny radikální pokusy nastolit jakousi zásadní a univerzální spravedlnost ve společnosti. Snahy marxistů a jiných náboženských blouznivců představují kolektivní utopie, jež si uzurpují Boží moc k definitivnímu nastolení spravedlnosti. Přitom však musí odstranit nejen ty chudáky, ale i celé skupiny obyvatel, čímž se od Božího postupu zásadně odlišují. Jak pomáhá modlitba chudákovi? Nijak viditelně, to přece víme všichni, kteří si dáváme sakra dobrý pozor, abychom nebyli chudí a tím odkázáni na Boží pomoc. Ale dnešní evangelium ukazuje jedno zásadní plus. Farizej se modlil v chrámě z titulu svého přednostního postavení. Daňový výběrčí vzadu pokorně kvílel, protože věděl, že není dokonalý. Náboženský hierarcha pouze Boha upozornil na jeho povinnosti vůči své osobě, protože své povinnosti plnil řádně. Pak musí makat i Bůh, to je přece každému nábožensky založenému člověku jasné. Viz jedno z minulých kázání. Celník si myslel, že pro někoho jako je on, toho Bůh stejně moc neudělá. Ale proč v tuto zázračnou konstelaci alespoň nedoufat? Hospodin má podobné modlení rád a celník odešel ospravedlněn (<EM>Lk 18,14</EM>). Hierarcha však nebyl nespravedlivý vůči Bohu; on byl pouze slepý, protože žil v dokonalém sebeklamu. V dokonalém, protože šel domů s pocitem, že ospravedlněn byl. Kdo by také mohl říci, že nebyl. Jedině Ježíš, a ten z titulu jednoho a téhož pozemského těla nemohl asistovat u každého modlení samolibých farizejů v synagoze. Zajímavá věc: fůra lidí se modlí, dlouho a vydatně, i dobré skutky dělají jako ten farizej. Ale protože žijí v naprostém sebeklamu, je jim to platné jak mrtvému zimník. Zde tkví smysl modlitby pro chudáka. Protože jsme před Bohem všichni chudáci, musíme vidět svou situaci takovou, jaká je. Teprve pravdivý vhled do reálných poměrů ji může efektivně napravit. Chudáci se modlili a pak v zemích třetího světa založili teologii osvobození. Jinak řečeno, ve své modlitbě našli sílu k jednání, které bylo povětšinou úspěšné, i když za cenu mučednictví. Úspěšné bylo proto, že bylo postaveno na správném a pravdivém vidění skutečnosti. Problém s ideologickým viděním je v tom, že absolutizuje: ať již Boží pomoc nebo vlastní schopnosti či postavení. Když je Bůh spravedlivý, tak pomůže spravedlivému; když jsem farář či farářka, tak Bůh bude skákat, jak si řeknu. Ideologie nevidí realitu takovou, jaká je. K tomu je třeba vidoucí pokory, nikoliv hrbaté, kterou provozoval Ježíšem kritizovaný farizej. Pak i modlitba má onu sílu, o které mluvil Sírachovec. Pravdu nelze zadržet. Lze ji pouze pozdržet, ale jen do 17. listopadu. To ukazuje i nedávná česká zkušenost.
<SCRIPT language=javascript>postamble();</SCRIPT>