Během svého nedávného týdenního pobytu v Americe jsem stihl projet autem asi šest unijních států, najet hrubě přes tisíc mil, vidět největší města i dědiny. Nevzpomínám si, že bych viděl za celou tu dobu – ať na billboardu, v televizi nebo jinde – tvář současného amerického prezidenta. Viděl jsem individuální akty podpory, nepřímo jemu vyslovované: velká tamní móda je lepit si na záď auta nálepku ve tvaru jakési překřížené fangle s vlasteneckým heslem, často „Support Our Troops“. Jiný kraj, jiný mrav, u nás by si na auto politické heslo asi nikdo nenalepil a možná je to dobře.
/n/n
Moc jsem to neřešil, nechme Američanům, co jejich jest. Popřemýšlet o tom a následně napsat tyto řádky mě přiměla až cesta z vídeňského letiště autem zpět do Brna. Ještě ve Vídni a pak několikrát cestou jsem zahlédl billboard zcela bez textu, který tvořila pouze fotografie pana Bushe a pana Bin Ládina, jak sedí v nějakém reprezentativním sále a podávají si ruku. Nezdá se mi pravděpodobné, že by byla autentická – nenapadá mě, kde by se mohli potkat a v klidu jednat. Nemýlím-li se, a fotografie je vykonstruovaná počítačem, máme v naší germánské části Evropy o čem přemýšlet. Jednak jsme to my a ne Amerikáni, kdo ikonizuje postavu amerického prezidenta – oni si ho zvolili, mnoha tamním občanům je sympatický, mnoho dalších ho z duše nesnáší; ale my tady v Evropě si dáváme před oči jeho fotografii. Co je horší, fotografie není pravdivá, je to typická podlá mediální manipulativní kampaň – argumenty se podávají v podobě nepravdy, polopravdy, podprahově. Uvážil jsem, že je mi daleko milejší kampaň Amerikánů – je možná jaksi prostomyslnější, ale připadá mi, že kdo se jí účastní, činí tak s otevřeným hledím, jde s kůží na trh, nemanipuluje.
/n/n
Moji milí Evropané, způsob, jakým (možná) máte pravdu, mi připadá daleko méně čestný než způsob, jakým se Američani mýlí.
/n/n