V českém tisku se objevil článek o tom, že Rusové chtějí znovu zavést stalinský titul „nepřítel lidu“. Jsem Rus a snažím se sledovat společenské dění u nás, viz mé články na webu e-republika. Ale o návrhu Vitalije Treťjakova, že korupční úředníci mají být prohlášeni za "nepřátele lidu" jsem opravdu nečetl. Asi je to dost marginální událost. Treťjakov kdysi byl dost vlivným novinářem, ale v posledních letech o něm není moc slyšet.

Jedna věc je na článku přesto zajímavá, totiž vysoká polarizace ruské společnosti. Část společnosti podporuje použití tohoto termínu jako politické nadávky, ale současně se mnozí aktivisté hlásí k nálepce "nepřítel lidu" zcela dobrovolně. A to se netýká jen současnosti. Rusové jsou v hloubi duše monarchisté nebo anarchisté, nebo i obojí současně. Mohou vášnivě nenávidět stát jako takový, (a) nebo jej mohou brát jako zástupce Boha na zemi.

Dnes je to všechno na úrovni politického folklóru. Historicky viděno, občanská válka 1917-20 všem revolucionářům vzala chuť na vyvolávání dalších ozbrojených nepokojů. Občas někdo pohrozí tím či oním radikálním heslem, ale zájemci se moc nehrnou. Ale radikální postoje existují na úrovni mezilidských vztahů. Ještě v 80.-90. letech v Rusku platilo, že politické postoje příliš neovlivňovaly mezilidské vztahy. Po převratu se stali někteří z mých kamarádů liberály, zatímco jiní byli nacionalisté nebo levičáci. Politické postoje nevadily a lidé se stýkali mezi sebou dál. Je to velký rozdíl proti Česku. Zde moji známí nemohou odpustit jiným známým, že byli před převratem málo opoziční.

Teď ale začalo platit, že politika opravdu začíná ovlivňovat lidské vztahy. Vzniklo nové slůvko "нерукопожатный" (ten, který si nezaslouží, abych mu podal ruku). Mnozí opozičníci tak označují prakticky všechny dobrovolné příznivce Putina.

Navíc případ "Pussy Riot" dost hluboce rozdělil liberály a věřící v Rusku. Holky z "Pussy Riot" dosud tvrdí, že jejích projev byl čistě politický a proti Putinovi. Jak jejich příznivci, tak i odpůrci však berou věc jinak. Těsně po jejich projevu se stalo několik případů skutečného vandalismu v kostelech: ničení křížů, loupež v kostele, poškození ikon. Navíc obrovskou mediální odezvu dostalo i několik případů ze strany duchovních. Zejména patriarcha měl na jedné fotce příliš drahé hodinky, které pak v jeho kanceláři vyretušovali. Další případ se týkal kněze, který zavinil dopravní nehodu a byl opilý. Mnohé vypadá na režírovanou proticírkevní kampaň, protože samotné případy nepředstavují nic moc důležitého. Odpovědí ze strany věřících se stal vznik pravoslavných (zejména kozáckých) družin, které měly zabránit zejména znesvěcení kostelů.

K tomuto novému rozdělení je třeba přidat klasické napětí mezi provinciemi a Moskvou, které nyní také dostalo i výrazný politický rozměr. Moskevští liberálové podporovaní Západem se distancují od provinciálních a konzervativních „zaostalců“. Naopak provincie začínají nenávidět Moskvany mimo jiné i proto, že jim „hrabe z nadbytku“ a že jsou „uplaceni Američany“.

Ředitel sociologické agentury „Levada-centr“ psal, že objektivně viděno je podpora Putina podle výsledků jejich průzkumů asi 35 % (jiná agentura, VCIOM, uvádí obvykle asi o 10 % víc). Putinova podpora je převážně v prostředí zaměstnanců velkých továren ze středních a menších průmyslových měst. Podpora Putina ze strany dělníků je podle ředitele agentury racionální, tj. nikoli kvůli neznalosti. Zaměstnanci velkých podniků chápou, že bez státní podpory jejich podniky zavřou a oni zůstanou bez prostředků na živobytí. S neoliberály inspirovanými v USA mají nepříjemné zkušenosti z doby Jelcina, kdy situace v průmyslu skončila katastrofálně.

Během zimních protestů jeden inženýr z uralské vojenské továrny řekl Putinovi v přímém přenosu: „Vladimíre Vladimíroviči, jestli potřebujete uklidnit ty moskevské vzbouřence, řeknete nám. My přijedeme a pomůžeme“. Putin na to odpověděl ve smyslu: „Dík, ale není potřeba“. Později tento inženýr v interview řekl zajímavou větu: “V mládí jsem také nosil dlouhé vlasy a byl jsem rebelem.“ V té době nošení dlouhých vlasů u kluků znamenalo identifikaci s hippies. Učitelé proti tomu bojovali, a tak mohli sloužit za symbol svobodomyslnosti. Podle tohoto typu lidí, jako je zmíněný inženýr, jsou moskevské protesty jen taková klukovina. Sice normální pro puberťáky, ale neomluvitelná pro solidní dospělé lidi.

Co se týká samotné ruské vlády, ta nyní připravuje opravdu restriktivní zákony, které umožňují prakticky stíhat kohokoliv. Byl třeba přijat zákon, podle kterého lze označit libovolné veřejné dění za „demonstraci“ a tím pádem stíhat organizátory za nepovolené shromažďování. To se stalo poté, co opozice provedla poklidnou demonstraci označenou jako „procházku“, která pochopitelně nemusela být hlášena jako demonstrace. Po případu „Pussy Riot“ vznikl zákon proti urážce citů věřících. Další připravované zákony omezují tzv. „propagandu násilí“ v médiích, zpřísňují se podmínky pro působení zahraničních nevládních organizací a domácích, pokud jsou financovány ze zahraničí a podobně. Zatím se tyto zákony příliš nevyužívají, ale potenciálně jimi lze rychle a efektivně omezit mnohé občanské svobody. Prozatím však represe vůči opozici nejsou výrazné. Vládne spíše taková patová situace, protože ani vláda, ani opozice nechtějí podnikat nic vysloveně nebezpečného a konfrontačního.