Na Blízkém východě začíná nové období, které je mi osobně velice sympatické. Postupně dochází k zásadnímu otřesu ve současném statutu quo, tj. ve způsobu, jak se v této končině světa vládne. Jak vlastně? Za aktivní americké a evropské podpory Izrael postupně sjednal po sedmidenní válce roku 1967 vojenské příměří s arabskými sousedy a nakonec i mír s Egyptem. Vinou židovských militantních kruhů i palestinských teroristických útoků, podpořených zavražděním egyptského presidenta Anvara Sadata islámskými fanatiky (1981) a vraždou Jitzaka Rabina židovským fanatikem během mírového pochodu (1995) došlo k odklonu od křehkého míru k tiché válce. Agresivní generál Ariel Šaron, který je odpovědný za masakr v palestinských uprchlických táborech <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/sabra.mht">Sabra a Šatíla</A>, spustil systematickou a vládou podporovanou okupaci palestinských území. Ti na jeho provokativní vstup do okrsku Chrámové hory odpověděli zahájením tzv. <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/nabozenstvi/vyznani/archiv/judaismus/judaismus.html">Druhé intifady </A>(2001). Od roku 2000 se situace nehnula z místa, protože podezřívavý Arafat, militaristický Netanjáhu a Šaron se zakopávali ve svých pozicích: jedni páchali teror, druzí budovali militarizované osady a ochrannou zeď kolem nelegálně zabraných palestinských území. <BR><BR>Dynamika vývoje se však změnila v posledních měsících. Korupčními skandály a nemocí oslabený premiér Šaron pochopil, že Židé nemohou vybudovat tzv. Velký Izrael, čili bývalou Davidovu říši, o níž sní všichni pravověrní sionisté. Židovské osady postavené přímo v týlu „nepřítele“, tj. v pásmu Gazy, neměly šanci na přežití. Divocí osadníci spící doma s puškou v ruce stáli Izraelský stát příliš mnoho vojenských i ekonomických zdrojů. Proto se nedávno objevil nový plán: upevnit hranice Izraele tím, že se vybuduje protiteroristická zeď tiše anektující okupované zóny na západním břehu Jordánu. No a přitom se zabere a sjednotí východní, tzv. arabská část Jeruzaléma s židovskou částí. Sjednocené Davidovo město se pak stane jednotným územím pod správou židovského státu. Obojí anektace je podle platných rezolucí OSN nezákonná a stavbu zdi označil Mezinárodní soudní dvůr v Haagu výnosem z 9. července 2004 za protiprávní akt. Ale židovská vládnoucí pravice prohlašuje, že vzhledem k palestinskému terorismu a k populační explozi na okupovaných územích představuje dvojí zábor pojištěný betonovou oponou jedinou strategii, díky níž může Izrael dlouhodobě přežít. Tolik k dynamice na straně Izraele: stáhnul se z části militarizovaných osad, aby si pojistil trvalou okupaci zbytku území.<BR><BR>Ale i na palestinské straně čas konal své dílo. Zakladatel <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Organizace_pro_osvobozen%C3%AD_Palestiny">Organizace pro osvobození Palestiny</a> a její čtyřicetiletý vůdce Jásir Arafat zemřel v listopadu 2004. Jeho nástupce Mahmúd Abbás nemá autoritu kmenového vůdce a charismatického bojovníka. Proto se Arafatem hýčkaný Al-Fatáh, vojenská a politická organizace zakládající moc prohraného režimu, dostala postupně mimo jakoukoliv politickou kontrolu. Chaotickou intifádou pokračuje válka proti Izraeli a dramaticky se prohloubila korupce Al Fatáhu, který politicky ovládá Palestinskou samosprávu. Drtivá většina zahraniční pomoci určené na výstavbu palestinské infrastuktury (ta je systematicky ničena Izraelem) se defrauduje. Pomoc mizí zejména v kapsách funkcionářů Al Fatáhu a místní palestinské samosprávy, ke strádajícím soukmenovcům se dostane úplné minimum. Pro normální Palestince žijící v otřesných podmínkách uprchlických táborů se stalo poslední kapkou prodávání cementu, který poskytuje Egypt na obnovu zničených budov, za výhodné ceny Izraeli. Ten s nakoupeným cementem betonuje onu šestimetrovou zeď anektující území kolem palestinských sídlišť! Zkorumpovaný Al-Fatáh prostě neměl šanci: vojensky nedosáhl ničeho, na palestinských územích pod jeho vedením vládne chaos a naprostá korupce, jeho politické vedení postrádá přirozenou autoritu opřenou o hospodářské a vojenské výsledky. Do této situace přišlo rozhodnutí <A href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Hamas">Hamásu </A>zúčastnit se politického života. Organizace vyrostla nejen z boje proti okupaci Izraele, ale i ze sociálních idejí Muslimského bratrstva. Kde vládne Hamás, tam vládne minimální korupce (na arabské poměry), tam se udržuje pořádek a lidem se daří vést jakž takž normální život. Hamás navíc prezentoval stažení Izraele z militarizovaných osad v Gaze jako svoje vlastní vítězství. Jde o stranu ovládanou tvrdou vojenskou disciplínou hraničící s fanatismem, stará se poctivě o své lidi a zásadně odmítá korupci Al-Fatáhu. Je jasné, proč toto hnutí vyhrálo volby. Z pohledu běžného palestinského voliče představuje Hamás jediného možného kandidáta na „normální“ vládu.<BR><BR>Vítězství Hamásu zaskočilo jen slepé a hluché. Za prvé mezi ně patří samotný Izrael, jehož zpravodajská služba volební zvrat vůbec nepředvídala. Za druhé patří do tábora překvapených republikáni v USA, především president Bush a jeho hloupá zahraniční politika. Bushova administrativa jednostranně zvýhodňovala Izrael a Palestinci pro ně byli pouze potenciální teroristé. Také hnutí Hamás se bez jakéhokoliv rozlišení ocitlo na seznamu teroristických organizací. Do neschopného Al Fatáhu začali Američani pumpovat peníze až v poslední etapě volební kampaně, když této partaji opravdu teklo do bot. Abbásova strana za americké peníze rozjela volební reklamu v západním stylu. Normální Palestinec jasně pochopil, že jde o naprosto zkorumpovanou partaj, která vezme peníze od nepřátel jen proto, aby se udržela co nejdéle u moci. A pokud vládne, pak jiným nepřátelům prodává cement na stavbu tzv. Mírové zdi. Dalo se předvídat, že toto morálně zdevastované hnutí budou volit pouze jím placení a podporovaní klienti, což se také stalo. Evropa zatím v táboře poražených neskočila, i když s vítězstvím radikálního křídla příliš nepočítala. Hamás stojí i na evropském seznamu teroristických organizací, ale zároveň se s ním potichu jedná. Nelze jinak, protože EU staví v Palestině rozmlácené školy a nemocnice. To nejde bez aktivní pomoci Hamásu, který ovládá místní politické a vojenské organizace, zejména v pásmu Gazy. Proto máme jako Evropané mnohem lepší startovací pozici pro jednání s novým a suverénním vítězem voleb.<BR><BR>Moje teze zní následovně. Sebevědomý Hamás začal dobře. Stejně jako jeho terorističtí soudruzi v Severním Irsku i toto palestinské hnutí pochopilo, že musí kombinovat vojenské a politické metody, jinak ničeho nedosáhne. Ostatně i Židé postupovali na začátku boje o nezávislost velmi podobně: teroristická židovská organizace Irgun provedla pumový útok na britský hotel Krále Davida v Jeruzalémě (1946). Hnutí islámského odporu musí získat v bitvě o srdce a žaludky Palestinců politickou legitimitu pro jednání s Izraelem. Tuto legitimitu dostalo právě nyní, díky vyhraným demokratickým volbám. To je první krok ke konzolidaci území ovládaných Palestinskou samosprávou, jež pracuje pod namířenými izraelskými tanky a pod hrozbou teroristických útoků vedených střelami z vrtulníků proti teroristům z opačného tábora. Dále se uvidí, zda dokáží obě křídla Hamásu – radikální vojáci („teroristé“) a pragmatičtí politikové („poslanci“) – účinně koordinovat společnou politiku. Ta musí být konstruktivní i vzhledem k zahraničí, jinak noví vládci riskují konfrontaci s Izraelem a s USA. První krok po volbách je zcela pozitivní: Hamás chce prozatímní příměří s Izraelem, protože si musí nejprve udělat pořádek doma. A na rozdíl od nedisciplinovaného Al-Fatáhu tvoří Hamás armádní skupinu pod organizovaným a jednotným velením. Když se řekne „nyní žádné atentáty“, tak to také po určitou dobu platí nebo alespoň může platit. Proto se mi zdá, že vývoj na Blízkém Východě má šanci pohnout se pozitivním směrem. Teroristické hnutí přeměněné na politickou sílu se postupně zformuje jako politická autorita a začne ve jménu Palestinců znovu vyjednávat. Jeho vojenské křídlo bude útočit jen tehdy, pokud k tomu dostane příkaz od politického ústředí. Tím dostaneme situaci Severního Irska, kde Irská republikánská armáda ve spojení se stranou Sinn Féin (<EM>Sami sobě</EM>, založeno 1905) dostala bezradné Brity konečně k jednacímu stolu. Výsledkem bylo tzv. Velkopáteční ujednání (<EM>Good Friday Agreement</EM>, 1998), které podnes platí jako základna křehkého míru v Severním Irsku. Není vyloučeno, že dynamické a sebevědomé Hnutí islámského odporu míří stejným směrem.<BR><BR>

<IMG src="./clanky/image/208_bush.gif" border="0">
<BR>
<font size="-1">"Proč pořád volí ty cvoky?" // "Poradil jste jim, aby následovali americký model."<BR>
"Ale oni jednají v rozporu s našimi zájmy!" // "No, vždyť to říkám."</font>
<BR><BR><BR>