První čtení z proroka <SPAN class=SpellE>Izaiáše</SPAN> prozrazuje věčnou nespokojenost proroka s jeho národem, asi tak kolem roku 760 před Kristem. Historické pozadí jeho proroctví najdeme v historii královského domu neboli v Knize letopisů, kapitola 26. Kronika se dokonce o <SPAN class=SpellE>Izaiášovi</SPAN> přímo zmiňuje (<EM>2 Par 26,22</EM>). Asi byl oficiálním prorokem krále <SPAN class=SpellE>Uziáše</SPAN>. Letopisy praví, že <SPAN class=SpellE>Uziáš</SPAN> byl králem dobrým. Ale přece jenom se „rozběsnil“, když ho přišlo kárat hned 80 starozákonních farářů najednou (<EM>2 Par 26,19</EM>). Hospodin jej však na místě ranil malomocenstvím, takže už do chrámu raději nevstoupil a pálení kadidla nechal profesionálům. Ale kráčel po cestě spravedlnosti, stejně jako jeho otec. Porazil nepřítele, vystavěl hradby, vybudoval moderní armádu založenou na technologickém trháku „vrhání kamenů“ (<EM>2 Par 26,15</EM>), administrativně upevnil říši a zpychl až ke konci života, po úspěšně vykonané práci. I Uriášův potomek král <SPAN class=SpellE>Jótam</SPAN> se držel Hospodinova zákona a byl králem spravedlivým. Stojíme před menším paradoxem. Letopisné knihy potvrzují, že nejméně tři generace za sebou bylo <SPAN class=SpellE>Judské</SPAN> království spravováno řádně a podle Hospodinova zákona. Navíc všichni tři zmínění králové vládli dlouho, takže období prosperity a vojenských úspěchů bylo nepřerušené. Proč si tedy prorok <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> pořád stěžuje, například hned v první kapitole? <BR><BR><BR>Řekl bych, že <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> na tom byl jako já, když nadávám na politické poměry u nás dobře věda, že za komunistů byly poměry přímo nesnesitelné. Stejně tak <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN>, ač byl prorokem téměř královsky placeným, viděl a analyzoval mravní a sociální zlořády své doby. Jeho oko netrpělo ideologickým zákalem jen proto, že osobně se měl dobře. To je zajímavé: <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> možná zahynul násilně, ale za svého dlouhého života uznávám byl. Jinak by jej oficiální kronika nezmiňovala v souvislosti s královskou vládou. Další důvod nadávání je stylistický: <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> byl vynikající psavec a měl cit pro dramatické kontrasty. Proto v první kapitole nadává na své současníky, aby ve druhé kapitole mohl porovnat jejich zmršenou vládu s ideální Hospodinovou správou, která jako obvykle přijde až na konci času. Proto nám první čtení nabízí útěšný pohled na budoucí dějiny, kdy ze svatého Víta bude kanout opravdová moudrost a spravedlnost, a navíc jí budou všichni věřit. A nejde jen o budoucnost. Její skvělá vize má mobilizovat přítomné spoluobčany k důkladnějšímu plnění smlouvy s Hospodinem: „Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!“ (<SPAN class=SpellE><EM>Iz</EM></SPAN><EM> 2,5</EM>) <BR><BR>Pavel, který žil v téměř ideálních právních poměrech římské říše, se již o politiku jako <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> nestaral. Ve svém listu vybízí rozhádané ovečky v Římě, aby se oddělily od světa a žily „ne v hodování a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech“ (Řím 13,13). Křesťané se mají probrat ze spánku, mají se oddělit od římského hříšného světa radovánek a pochybných náboženských útěch. Pak si mají zalézt do svého politicky neutrálního kouta, tam mají stoickým a křesťanským způsobem pěstovat vlastní dokonalost: „Oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním.“ (<EM>Řím 13,14</EM>). Chápu výběr liturgického anonyma. Patrně se začátkem zimy smutně zahleděl na své ochablé břišní svalstvo, které nutně potřebovalo tvrdší disciplínu než nošení staletých foliantů k písařskému pultíku. I vybral k adventu verše, které souzněly s jeho aktuální existenciální situací. Se žádostmi zápasí kněží systematicky od doby zavedení celibátu (11. století) a po vynoření Sigmunda <SPAN class=SpellE>Freuda</SPAN> nabyl tento boj přímo otcovražedné zoufalosti. Aby mi bylo dobře rozuměno: Se žádostmi zápasili a zápasí i lidé zcela normální, již za časů Pavla a předtím i proroků. Již antická moudrost říkala jasně: „Kdo neumí krotit své tělo a své choutky, ten nemůže vládnout druhým.“ A stoikové pozvedli askezi přímo do filosofických výšin ducha. Citovaný úryvek listu Římanům nepřímo ukazuje jednu klasickou křesťanskou úchylku, kterou stoprocentně využil marxismus v 19. století. <SPAN class=SpellE>Libidinálně</SPAN>-narcistická zahleděnost na vlastní dokonalost a spásu měla v církvi značnou váhu již od dob mnišských a klášterních. Jiná spiritualita tehdy nebyla, <SPAN class=SpellE>Izaiáš</SPAN> z prvního čtení se četl adventně-spirituálně a nikoliv politicky-kriticky. Tím se advent scvrkl na boj se sexem a s nadváhou, jenž byl korunován snahou pronést <SPAN class=SpellE>odtučnělé</SPAN> a zkrotlé tělo úzkou branou k věčné spáse. A když máte hodně práce sám se sebou, tak si příliš nevšímáte okolního kapitalistického systému, v němž dvanáctileté děti pracují třináct hodin denně. Zvláště když z tohoto systému nepřímo či přímo získáváte svůj vezdejší chléb. Jistě, almužnu dáte, protože je advent a ty chudé dětičky jsou tak hrozně odrbané, a navíc smrdí. To by se Ježíškovi fakticky nelíbilo. Ale nesednete na dvanáct hodin denně do čítárny Britského muzea jako chudý a vyhládlý Karel Marx. Ten chtěl systém kumulace kapitálu pochopit do hloubky, aby jej mohl změnit. A jsme opět u kritického <SPAN class=SpellE>Izaiáše</SPAN> a u jeho odvahy říkat nepříjemné systémové pravdy, přesto − nebo právě proto – že byl oficiálním královským prorokem.<BR><BR>Proto se mrkněme na Matoušova Ježíše a jeho podobenství o posledních dnech očima <SPAN class=SpellE>Izaiáše</SPAN> a Karla Marxe. Máme být připraveni a bdělí, to jest: máme být připraveni na definitivní zúčtování s vlastním životem (a možná i zúčtování kosmické, kdo ví) a přitom máme bděle vyhodnocovat znamení času. Praotec Noe vyhodnotil počasí správně a šel stavět archu v době, kdy se mu ostatní smáli. Také my bychom měli budovat základy sociálního zabezpečení a zdravotní péče v době, kdy se už sice nesmějeme, ale zároveň víme, že i to vytunelované hospodářství náš důchod ještě vypotí. A další generace ať vezme čert. Žít vzhledem k budoucnosti je velice těžká věc: znamená to uložit si dobrovolnou askezi vzhledem k přítomným potřebám. Všichni dobří filosofové vědí, že proti <SPAN class=SpellE>hedonismu</SPAN> není žádný přesvědčivý argument. Kdo zde a nyní trvá na okamžitém potěšení, ten <SPAN class=SpellE>ipso</SPAN> facto stojí mimo racionální argumentaci. Takový muž nebo žena vyměnili přemýšlení o budoucnosti a o dobrém životě za kus žvance. Advent stojí proti spotřebnímu <SPAN class=SpellE>hedonismu</SPAN> a hloupému plýtvání s národním důchodem ve jménu budoucího příchodu Mesiáše, protože s vítěznou dělnickou třídou to nějak nevyšlo. Zato naši skvělí poslanci odhlasovali zmražení platů státních úředníků a stejně velkorysým gestem si odmrazili své vlastní výplaty, neb už je po volbách a vánoční utrácení se kvapem blíží. Máme se probrat ze spánku, říká v dnešním čtení apoštol Pavel. To jest, máme na sebe nechat působit budoucí věci a události, jako by byly přítomné. Máme je aktivovat ve své přítomnosti. Vždycky lze namítnout, že my přece nejsme vševědoucí a nevíme, jak ta kýžená budoucnost bude vypadat. Proto si můžeme žít, jak chceme. Ale to nemůžeme – přinejmenším od doby katastrofálně rychlých klimatických změn, globálního znečistění ovzduší a duchovního světa, úpadku myšlení v církvích a ve společnosti a já nevím čeho všeho ještě. Jistě, na úpadek mravů lze nadávat vždy, to je běžný církevní sport. Ale zahleděnost do minulosti a odpor k přítomnosti jsou jasnou známkou slepoty k budoucnosti.